Poněmčit Českou republiku je cílem některých germanofilních politiků

Pohádky o tom, že Češi nejsou Slované, ale Keltové nebo  že jsme „bratranci“ Bavorů, spojenci sudetů a podobné historické nesmysly, nemají v české kotlině úspěch. A tak ti,  kteří nás chtějí překabátit, hledají další prostředky, jak nás postupně zbavit  našeho češství. K tomu cíli se hodí  vše.

V Praze nás chtějí obšťastnit sochou Marie Terezie,již se stalo. Ta nám ve válkách, vedených zčásti za naše peníze a českými vojáky, prohrála větší část Slezska, Dále deskou Habsburkyni Chotkové, znovuvybudováním pomníku maršála Radeckého a v neposlední řadě pak vítězným vztýčením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, už je tam. A to je jen malá ukázka z toho, co se obdobně děje i mimo Prahu.

Samozřejmě v takovémto úsilí s Prahou může úspěšně konkurovat Brno. Tam však se dějí věci! Brňanům nedávno slavný magistrát města připravil „maketu“ tzv. Německého domu, který v době hitlerismu byl střediskem všeho protičeského. Ve válce byl však zničen. Aby zvídaví Brňané věděli, jak vypadal, nechali konšelé postavit v původní velikosti jeho  konstrukci z ocelových trubek. Legrace stála údajně dva miliony. Ale jaká částka je vlastně vysoká pro tak bohulibý účel jako byla připomínka smutně proslulého „Německého domu“? Co nahnědlí tamní konšelé chystají dále pro Brno?

Naši předkové  si kladli, hned po vytvoření Československa, za cíl jeho odrakouštění. Někteří dnešní mocipání, jak vyplývá nejen z jejich slov, ale i skutků, zřejmě sledují opačný cíl -  porakouštění a poněmčení ČR. Že většina českého národa tyto a podobné jejich aktivity odvrhuje, kritizuje a odmítá, je „zainteresovaným“ politikům jedno. Mají své cíle a jdou za nimi. Patlat se s nějakou demokracií je pod jejich úroveň. Tím však dokazují, jak je to s ní u nás špatné.

Jak je vše to možné?  Již někdy v roce 2011 občan Schwarzenberg prozradil německé novinářce, že se necítí být Čechem, ale Böhmem. V ne příliš dávné době se nechal slyšet pan ministr Herman, že ČR by se mohla stát, čistě teoreticky, spolkovou zemí  Německa. Později však svá slova interpretoval trochu jinak. Jeho stranický nadřízený sám sebe pasoval na sudetského Čecha. Později se poopravil a prohlásil o sobě, že je Čech, ale narozený v Sudetech. Bělobrádek i Herman shodně mluví o jakési kolektivní vině, smyšlenku, jíž převzali od sudetů, zrovna tak i termín vyhnání.  Že mluví o Benešových dekretech, nikoliv správně o dekretech prezidenta republiky, již nás ani nepřekvapuje. Krátce nato, když  B. Sobotka, velký „křesťan“ a nanicovatý politik, prohlásil o sudetech, že nejsou pohrobky nacistů, ale jsou našimi spojenci, Herman s vervou hodnou lepší věci mluvil na sjezdu landsmanů, které oslovil „milí krajané“. Rovněž tak nedávno učinil i P. Bělobrádek.

Ale abychom byli spravedliví. Byl to Slávek Sobotka, který, jak se sám přiznal, byl architektem tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN, jehož cílem je přivést ČR do nejtěsnější blízkosti Německa, a to ve všech oblastech. Jeho vláda  začala i přímý dialog se sudety. Tak jim B. Sobotka splnil sny, o kterých si nechali zdát již celá desetiletí. A hle, nakonec se jim sny proměnily ve skutečnost. A to díky statečným hochům ve vládě. Jmenovat je, by znamenalo nosit dříví do lesa. Každý ty germanofily a sudetomily zná.

Když si B. Sobotka zřizoval sbor poradců, objevilo se jedno jméno, z kterého nám zatrnulo. Šéfporadcem se stal dr. V. Špidla, který již před několika lety prohlásil, že ČR by se mohla stát 17. zemí Německa, že on by proti tomu nic neměl.  Ale objevila se i jiná mapa. Tam součástí Německa není ČR jako celek, ale země česká, země moravská   a země slezská, které tak tvoří 17.,18. a 19. zemi SRN. Připomeňme si ještě jednu zajímavost. Slovenská republika podle této mapy s námi nesousedí. Ztratila se, zřejmě se rozplynula v maďarském státu.

Když uvádíme nebetyčné zásluhy českých sudetomilů o „sudetoněmeckou věc“, neměli bychom zapomenout ani na dr. L. Roučka, také sociálního demokrata. Ten již před lety se omlouval sudetům za „vyhnání“. Snaživě v tomto směru vystupovala i paní ministryně M. Marksová, též kovaná sociáldemokratka, jíž však vždy trumfoval pan Arnošt Marks, její manžel, o němž zlí jazykové tvrdí, že patří k tzv. ve vlasti zůstavším. Sice není sám ministrem, ale jen náměstkem ministra Bělobrádka, zato však je přítelem B. Posselta. Do týmu přátel sudetů patří i další sociální demokraté, např. pan dr. L. Zaorálek. Těch sudetomilů je zřejmě v ČSSD nejvíce. Přesto však jsou zastoupeni i v TOP 09, ve straně Zelených a dokonce i v ODS.

O sudetomilných stranách již dříve B. Posselt hlásal, že mají v Poslanecké sněmovně PČR většinu. A v tom tkví, pokud má pravdu, pro nás velké nebezpečí. V příštích volbách, chceme-li uhájit svou státnost, a ne ji vyměnit za nějakou zemskost, tradiční směřování, nikoliv tedy germanofilní, naší republiky, budou pro nás mnozí kandidáti z uvedených stran nevolitelní. Mohou však projít našim sítem, pokud zůstaneme doma a nepůjdeme k volbám. Co bude potom?  Uvažujme!

Brzy skutky „vítězných“ stran uvidíme a možná i pocítíme sami na sobě. Pravdou však je, že germanofilové a sudetomilové hrají v těchto stranách prim. Co udělají z republiky, našeho národa? Nečekejme nic dobrého a pak jistě nebudeme zklamáni.

Současnou situaci, kdy vlastenecké strany jsou v jasné menšině, zavinili jsme my, voliči, ale též naši „představitelé“. V době, kdy pravice zakládala předvolební koalice, hrozící nebezpečí snad ani nepostřehli. Jeli postaru v prostředí výrazně mediálně nepřátelském a tak jsme všichni na to dojeli. To však pro nás není konec, ale začátek začátku našeho zmoudření a procesu, který z nás opět vynese do pozice a vládnoucí strany dneška vrátí do opozice. Je to možné? Jsem přesvědčen, že ano.

J. Skalský